Hlavně ať neudělám chybu!?

Taky si často řekneš „Hlavně ať v tom neudělám chybu“?
Kde se v náš bere toto zhoubné myšlení?
Proč si dovolím tvrdit, že naše školství uvízlo v dobách reformy Marie Terezie?
A proč říkám, že náš školský systém je pro duševní vývoj dětí masakr?
A jak z toho ven?

Položme si následující otázku: Co nás škola naučí?

Chyba je špatná!?

Obrovskou katastrofou našeho školního systému je to, že nás už v raném dětství přesvědčí o tom, že chyba je něco špatného.
Učitelé vesměs poukazují na chyby a říkají, že tak to je špatně.
Bohužel, ti učitelé se toto naučili, když prošli naším vzdělávacím systémem. A pak máme nějaká pravidla, jak se má ve školách učit.

Co takové neustálé kritizování chyb dělá s dětskou psychikou?
Dítě se snaží ukázat učiteli, že něco umí. Udělá skoro všechno správně a ve své práci má několik málo chyb.
Prásk! Pětka! Katastrofa.

„Co tomu doma řeknou rodiče? Vždyť jsem se tolik snažil(a). Jen jsem udělal(a) pár chyb …“
„Copak ten učitel to hned věděl napoprvé?“
Dítě se snažilo a potom taková facka.
Proč nebylo důležité to, co dítě umělo?
Proč bylo rozhodující těch několik málo věcí, které dítě neumělo?

Náš vzdělávací systém trestá za chyby

Máš tam chybu? Dostaneš horší známku!
Horší známka je trestem za chybu.

Asi si teď říkáš, že to tak přece ve škole je.

Tak co vlastně řeším?

Podívej se na celou situaci úplně z jiného úhlu pohledu …

Celou základku i střední školu (až na pár vzácných vyjímek) prolezeme s tím, že je normální, když jsme trestáni za chyby.
To je naprosto zvrácené. Proč máme být trestáni za to, že uděláme chybu?
Daleko lepší je být chválen za to, co se podaří.
Ano, je potřeba říct, že chyba je chyba.
Ale není potřeba za chybu trestat.

Proč asi potom v dospělosti máme strach jít do nějaké akce?
Proč máme strach něco udělat?
Proč nám v hlavě tak zatraceně silně bliká to varovné červené světýlko s nápisem „A co když to udělám špatně?“
Proč si potom tak zatraceně málo věříme ???

Protože už od malička nám je vštěpován názor, že chyby jsou špatné.

Bojíme se dělat chyby

To je největší zlo našeho školství, které se páchá na dětech a které si pak přinášíme do dospělosti.

Je smutné si uvědomit, co produkuje náš školní systém a na co se naše školství zaměřuje.

Náš vzdělávací systém poukazuje hlavně na naše slabé stránky.
Jsme jako na pranýři:
„Tohle jsi neuměl(a) !!!“
„Tohle jsi udělal(a) špatně!“

Co z nás asi tak má potom v dospělosti vyrůst?
Vyroste z nás sebevědomý člověk?
Anebo někdo, kdo se bojí dělat chyby?

Ano, velkou roli tady má také výchova rodičů.

Proto říkám svým dětem, které jsou ještě na základní škole, že není vůbec podstatné, jakou známku ve škole dostanou.
Podstatné je to, co umí a jak to umí použít.
Chyby děláme všichni. A je to přirozené.
Je normální dělat chyby.
Díky chybám se učíme.

Jak by dopadl Edison?

Teď Ti chci ukázat jeden příběh, který je opravdu skvělý k zamyšlení.

Víš, kolik pokusů udělal Edison, než sestrojil funkční žárovku?
Víš, kolik udělal chyb? Nepočítaně.
A vzdal to?

Ne. Nevzdal se.

Když se mu další pokus nepodařil, tak řekl, že přišel na další způsob, jak to nepůjde a dál pokračoval v hledání způsobu, jak to půjde udělat …

Jak by asi Edison dopadl na základní škole u nás?
Co by mu asi učitel(ka) řekl(a), když vyzkoušel stovku různých variant a pořád mu žárovka nefungovala?

Podpořil by ho učitel, ať pokračuje dál?
Anebo by mu řekl něco jako „Zase jsi to udělal špatně.“?

Jasně, Edison taky věděl, že to udělal špatně. Ale to přece není důvod ke kritice.
Řekl si spíše něco takového: „OK, takto to taky nepůjde. Zkusím to tedy udělat ještě jinak. Já na to přijdu.“

Kolik učitelů Ti řekne „Jak se poučíš z té chyby, kterou jsi právě udělal(a)? Co Tě tato chyba může naučit?“
A kolik učitelů Tě jen zkritizuje za to, že jsi udělal(a) chybu?
A co naše známkování?
Uděláš chybu? Dostaneš horší známku.

Chyba je naše učitelka

Dělat chyby je přirozené – je to součást procesu učení.
Díky chybám se učíme.

Pokud nedopadne první pokus (test) výborně, je to přirozené.
Uděláme chybu a z ní se můžeme poučit.

Ale učitelé ve škole přehnaně poukazují na chyby. Neustálé poukazování na chyby vede k tomu, že se bojíme dělat chyby. A tím si blokujeme přirozený proces učení, při kterém člověk dělá chyby. Tím je naše sebevědomá sráženo a zadupáváno. Přestáváme si po čase věřit.

Kdo umí něco udělat perfektně hned napoprvé ???
Nikdo.

Rád bych uvedl jako příklad, když se batole učí chodit.
Samozřejmě, že na začátku žádné batole chodit neumí.
Batole vidí, že větší lidé chodí a snadno a rychle se dostanou tam, kam chtějí. Bylo by fajn umět taky chodit.

Tak začne napodobovat ty větší lidi.
Jenže má vratké nohy. Zkusí udělat krok. Spadne.
Zkouší to znovu. Zase spadne. Zkouší to pořád znovu a znovu.
Postupně se zlepšuje.

Co udělají rodiče, když batole spadne?
Už jsi viděl někoho, kdo by tomu batoleti řekl „Vidíš, já jsem ti říkal(a), že spadneš!„?
Asi ne, že?
Pokud batole spadne, rodiče ho povzbuzují, ať to zkusí znovu.
Až se mu to povede, pochválí ho.

Jak by se asi cítilo batole, kdyby bylo hned kritizováno za to, že spadlo a že to udělalo špatně?
A kdyby tu kritiku slyšelo při každém neúspěchu?

Tak proč jsme ve škole tolik kritizováni za naše chyby?
Proč je náš vzdělávací systém takto nastaven?

Ano, je potřeba si uvědomit, že jsem udělal chybu. Protože jen tak se z té chyby můžu poučit.
A hned potom je potřeba se zamyslet nad tím, jak se z této chyby poučím.
A na to jaksi ve škole není čas.
Ve škole se jen dozvíš, že jsi něco udělal(a) blbě. Chybí tam však to klíčové zamyšlení, jak se z chyby poučíme.
Učitel řekne A, ale už neřekne B.
Hlavně rychle vyzkoušet dalšího!
„Ty taky nevíš?“
„Chyba!“

Kam se nám ve škole ztratilo to poučení, které si máme díky chybě uvědomit?

Hlavně stihnout probrat všechno předepsané učivo. To je důležité.
Co na tom, že dobrých 80 % školních vědomostí nikdy nebudeme v životě potřebovat?

V našich školách se spěchá. Poučení z chyb tady však chybí.
Chybí tady zamyšlení.
Jen se ženeme dál, dál a dopředu, abychom to všechno stihli.
„Tohle datum je důležité, tento román musíte znát, bez tohoto vzorečku nemůžete žít …!

Na některých školách se to postupně začíná zlepšovat, přesto náš systém pořád jede v kolejích „trestání za chyby“.

Jak škola zabíjí kreativitu

Víš, co udělá malé dítě, pokud chce dosáhnout svého cíle?
Začne kreativně vymýšlet způsoby, jak se k vytouženému cíli dostane.
Začne zkoušet, co si může dovolit a co může udělat, aby dosáhlo svého cíle.
Často je usměrněno rodiči, že „takto to nepůjde“. A dítě vymýšlí další způsoby, jak dosáhnout svého.

A potom přijde dítě do školy.

Najednou dítě zjistí, že je potřeba naučit se „papouškovat“ to, co si zapamatovalo.
Dítě je najednou hodnoceno hlavně za to, jak dobře něco „papouškuje“.
Je potřeba dělat věci jen tak, jak to řekne paní učitelka (pan učitel).
Jinak je to špatně.
Najednou ty paní učitelky a pana učitele už nezajímá, co dítě umí vymyslet.

Ano, hodně jsem to zjednodušil.
Zjednodušil jsem to, abychom se dostali k jádru věci …

Proč říkám, že naše školství uvízlo v dobách Marie Terezie?

Tehdy bylo potřeba, aby se děti naučily číst, psát a počítat.
Bylo potřeba vychovat generaci, která bude poslušná a bude pracovat pro vrchnost.
Stačí se přece nabiflovat základy. Je potřeba dělat to, co máš dělat.
Potřebujeme poslušné poddané. Poslušné dělníky a rolníky.
My přece nepotřebujeme žádné velké a kreativní myslitele. Tvůrčí myšlení není potřeba masivně podporovat u všech dětí.

Jak říkal jeden z mých oblíbených knižních detektivů: „Cui bono?“
Dříve to vyhovovalo vrchnosti.
Dnes to zatraceně hodně vyhovuje politikům, protože tento vzdělávací systém z dětí vyrábí slabé jedince, kteří se bojí dělat chyby.
A slabí jedinci se snadno ovládají.
Kdo má strach, je snadno ovladatelný, pokud víš, jak s tím jeho strachem obratně manipulovat.
A nás ve škole naučili mít strach z toho, že uděláme chybu …

A toho zneužívají politici.
Přesně to dělá hodně politiků – manipulují se strachem voličů.
Kdo je sebevědomý jedinec, s tím je dost těžké manipulovat.

Dnes už nejen psychologové u nás začínají mluvit o tom, že škola jako instituce selhává už v první třídě.
Jeden příklad za všechny: bývalý náměstek ministra školství otevřeně přiznal, že v českém školství vyhoří už prvňáci.

Pár slov na závěr

Ano, vím, že tento článek je hlavně o základních a středních školách.
Ale je potřeba si uvědomit, že ty návyky, které jsme tam získali, nám formují naprosto zásadně celý náš život.

Přejali jsme jako fakt, že chybovat je špatné.

Už bez přemýšlení jedeme dál v zajetých kolejích s touto pokroucenou logikou uvažování …
Toto se nám vrylo hluboko do podvědomí a stalo se to součástí našeho autopilota.
A už si to vůbec neuvědomujeme.

Kdysi dávno nám začali tlouct do hlavy, že chybovat je špatné.
A věděl to už říšský ministr propagandy, že 100x opakovaná lež se stává pravdou.
Tak často jsme v okolí slýchali, že chyby jsou špatné, až jsme tomu sami uvěřili.

Tak schválně:
Kdy sis naposledy řekl(a) něco jako „Ježíšmarjá, to jsem zase udělal(a) blbě …“
A kdy sis naopak řekl(a): „Fajn, udělal(a) jsem chybu a jsem rád, že se z této chyby můžu poučit a díky této chybě se něco naučím …“
Který z těchto dvou postojů je u Tebe běžný?

Zamysli se nad tím …

Jak z toho postupně ven?

Začni vnímat své chyby jako příležitost k tomu, aby ses z chyby poučil(a).

Udělal(a) jsi chybu?
1) přestaň se za to kritizovat
2) uvědom si, že chyba je součástí přirozeného procesu učení
3) zamysli se nad tím, jak se z této chyby můžeš poučit a jak to příště můžeš udělat lépe

Jak říká Dragan Vujovič: Chyba je naše velká učitelka.
Vím, dá to dost práce změnit svoje podvědomé programy.
Ale jde to 🙂

A kdo je Dragan Vujovič?
Dragan je mezinárodně působící lektor Silvovy metody ovládání mysli, jehož kurzy prošly i mnohé takzvané celebrity.
Je to člověk, který Silvovu metodu učí už lehce přes čtvrt století.
Pokud si poslechneš některá jeho videa, bude Ti jeho čeština připadat trochu divná.
Podle jména snadno uhodneš, že není Čech. Ale v ČR žije už řadu let a česky se naučil výborně.