Co potřebuješ k tomu, abys byl v něčem skutečně dobrý?
Trochu talentu, motivaci, znalosti, …
A potom trénink a zase trénink.
Bez tréninku nejsou výsledky. To ví každý sporotvec, každý muzikant, zpěvák, a lidé v mnoha dalších profesích.
Myslíš, že to u studentů funguje jinak?
Ne! U studentů to funguje stejně.
Potřebuješ trénovat!
Co?
Potřebuješ procvičovat znalosti v praxi. Potřebuješ získat zručnost v tom, co děláš.
Protože Tvoje studium je jen prvním krokem pro Tvůj samostatný život.
Nedávno jsme koupili nové mikroskopy Leica do jedné z našich dvou učeben. Udělali jsme zásadní upgrade a pořídili jsme pro studenty mikroskopy s wifi kamerami. Studenti tak mohou v aplikaci v mobilu nebo v tabletu sledovat živý obraz toho, co zrovna pozorují v mikroskopu. Samozřejmě, mohou si udělat fotky nebo natočit video. Kdo by chtěl připojit kameru k notebooku, stáhne si jiný software. Veškerý software je zdarma. Paráda. Konečně jsme ve 21. století!
Proč pracovat rukama?
Teď si možná hodně z vás říká – proč vůbec nutíme studenty, aby něco hledali a pozorovali v mikroskopu? Proč nestačí používat virtuální mikroskop? Ten máme na fakultě už řadu let. Zjednodušeně řečeno – práce s virtuálním mikroskopem je podobná jako práce s mapou na internetu – zoomuješ a přesouváš myší. Preparáty byly celé nafoceny a software z mnoha fotek poskládal obraz úplně celých preparátů. Stačí jen sednout k počítači a začít listovat v preparátech a hledat v nich …
Tak proč sedět u fyzického mikroskopu?
Ten důvod je prostý. Medik potřebuje taky manuální zručnost. Nestačí umět ovládat mobil, tablet, počítač. Lékař bude muset pracovat i rukama.
A to dnes začíná být problém.
Hodně mladým lidem chybí základní manuální zručnost
Proč? Je to dáno změnou životního stylu. Změnilo se to, jak dnes lidi tráví svůj čas. Díky počítači (tabletu, mobilu) se naučíš hodně věcí. Co se u něho však nenaučíš a co nenatrénuješ, to je právě ta manuální zručnost. Dnes málo dětí něco vyrábí svýma rukama. Nějaké fyzické předměty.
To jsme na předloni zhodnotili na schůzi u tehdejšího děkana naší fakulty. Pro velkou část mediků je problém zašít ránu. Dříve naprosto základní věc pro mediky. To je totiž něco, co Tě počítač ani mobil nenaučí.
Jeden můj známý mně líčil, jak mu mladá lékařka měla vytáhnout stehy z rány a jak s tím měla problémy.
A tím jsme se dostali k odpovědi na otázku, proč trvám na tom, aby studenti seděli u fyzického mikrosopu a ne u virtuálního mikroskopu.
Nejen, že musí pracovat rukama. Kromě toho taky získají lepší představu o tom, co je jak velké ve skutečnosti a v mikroskopu.
Nestuduješ medicínu?
Teď si možná říkáš, že medicínu zrovna nestuduješ.
Ono to však platí všude.
Nedávno jsem vyslechl rozhovor dvou žen (poté, co si ke mně přisedly). Ty ženy hodnotily, jak žáci na nějaké škole neumí mluvit anglicky. Šprtají se slovíčka a gramatiku. Učitelka na ně mluví česky a oni mluví česky na učitelku. Slovíčka i gramatiku při zkoušení „vysypou z rukávu“. Má to však jeden podstatný háček. Ti žáci se anglicky nedomluví. Dá jim hodně práce dostat ze sebe celou větu.
Jak je to možné, když přece znají pravidla?
Stačí znát pravidla?
Odpověď je jednoduchá.
Nenaučili se používat pravidla v praxi. Jednoduše řečeno – oni s nikým anglicky nemluví. Jen ve škole dělají ty úkoly, jak se něco někam dosazuje, atd. Já jsem na tom byl první 2 roky na gymplu úplně stejně. Neuměl jsem dát dohromady větu moc rychle. Nad každým slovem jsem musel přemýšlet.
Kdy se to u mě zlomilo?
Tehdy, když jsme po r. 1989 dostali lektorku z USA. Ona nerozuměla česky a začala na nás mluvit jen anglicky. A my jsme neměli jinou možnost, než se pokoušet s ní mluvit anglicky. Jasně, že jsme jí ze začátku skoro vůbec nerozuměli. Drmolila na nás tak rychle, jako kdyby se bavila se svojí kamarádkou v New Yorku.
Totéž jsem zažil i na vyské škole.
Z angličtiny jsme měli lektora z USA, který neuměl ani slovo česky. Je pravdou, že on se od nás začal učit česky a my jsme zlepšovali svoji angličtinu.
Co nás lektor naučil?
Naučil nás jednu klíčovou věc: mluvit anglicky. Pořád nám opakoval, ať mluvíme, i kdybychom ve větě udělali chybu v každém slově. Že nás potom případně opraví, abychom se mohli zlepšit. A jak jsme s ním začínali postupně mluvit, tak pro nás bylo čím dál jednodušší mluvit anglicky. Postupně jsme přestávali přemýšlet nad gramatikou a nad tím, jak z jednotlivých slov poskládta celou větu.
Koneckonců – jak se učí mluvit každé dítě? Učí se napřed gramatiku a slovíčka? Už jste viděli takové malé dítě? Já tedy ne. Každé dítě se učí tak, že opakuje to, co slyší kolem sebe. A naučí se tak mluvit naprosto přirozeně.
A to je přesně to procvičování a praxe.
Bez tréninku (procvičování) se člověk nenaučí ani mluvit. A tak to funguje v životě se vším, co děláme.
Abychom se něco naučili, potřebujeme ty věci skutečně dělat. Procvičovat je. Potom se postupně zlepšujeme. Jako ten sportovec. Jemu taky nestačí mít nastudovanou teorii. Taky musí trénovat. Podívejte se třeba na Jaromíra Jágra, jak se zapsal do historie hokeje. Dokázal to snad díky svým teoretickým znalostem hokeje? Ne. Dokázal to díky tomu, že trénoval víc než ostatní … proto se stal legendou.
Pokud se Ti tento článek líbí, sdílej ho s přáteli 🙂